Taneční pohybová terapie je psychoterapeutická metoda, která jako terapeutický nástroj využívá výrazový pohyb (tanec), vycházející z vnitřního prožitku. Vycházíme z toho, že náš pohyb odráží naše prožívání, náš vnitřní svět a naopak – náš vnitřní svět je skrze pohybové interakce s okolím ovlivňován.
Taneční pohybová terapie není pedagogickou činností, součástí setkání nebude tedy taneční výuka, ani zaměření na estetickou složku pohybu.
Taneční terapeut vždy respektuje pohybový projev klienta, a pomáhá klientům rozvíjet to, co se v danou chvíli v tanci objeví. Vhodné pro pacienty s psychosomatickými obtížemi, s obtížemi ve verbální komunikaci, možnost též využít při práci s dětskou populací od raného věku (u velmi malých dětí se pracuje s dvojicí matka – dítě, popřípadě s celou rodinou).
Lidé tančili odnepaměti, a s tancem a hudbou spojovali všechny důležité události v životě. Tanec byl odvěkou součástí nejen všech důležitých rituálů, ale také léčebných obřadů, kterých se účastnila nejen rodina nemocného, ale i celá vesnice. Někdy, a zejména ve společenstvích přírodních národů, je tak tomu doposud.
Tanečně pohybová terapie, která se v posledních desetiletích rozvíjí zejména v USA a evropských zemích jako psychoterapeutická metoda, propojuje poznatky psychoterapie a zkušenost moderního tance, a využívá tohoto léčebného účinku pohybu na lidskou psychiku. Stejně jako muzikoterapie, arteterapie a dramaterapie se řadí do skupiny expresivních terapií, které při práci s klienty využívají umělecké výrazové prostředky, a umožňují jim tak vyjádřit či zobrazit prožitky, emoce a vztahy mezi lidmi.
Když v prvních desetiletích 20. století došlo k rozvoji moderního tance, tanečníci a taneční pedagogové začali své choreografie stavět nejen na taneční technice, ale zejména na možnosti vyjádřit emoce. Při taneční výuce si začali všímat souvislostí mezi individuálním pohybovým projevem a aktuálním duševním rozpoložením svých studentů. Postupně se zrodila myšlenka využívat tento princip při práci s lidmi s duševním onemocněním. První taneční terapeuti byli tedy učitelé tance, kteří ve spolupráci s psychiatry využívali možnosti tance a pohybu ke komunikaci s pacienty z uzavřených oddělení v psychiatrických léčebnách, zejména pak s těmi, kteří nedokázali své problémy popsat slovně.
Taneční terapie ve skupině
Taneční pohybová terapie se však od výuky tance výrazně odlišuje, protože se nezabývá estetikou pohybu ani taneční technikou. Pohyb, kterým lze vyjádřit náladu, pocit, kterým lze komunikovat a tvořit, využívá jiným způsobem. Zatímco choreograf vytváří představení, skrze něž oslovuje publikum, taneční terapeut pomáhá klientovi skrze pohyb vyjádřit a rozpoznat pocity, naučit se komunikovat, vyjadřovat se. Důležitým tématem je také vnímání těla, které umožňuje lépe vnímat základní potřeby, a v dnešní uspěchané době například pomáhá klientům regulovat rytmus aktivity a odpočinku.
Terapeut s klienty vytváří dialog, který se odehrává beze slov, jen pomocí pohybu. Snaží se povšimnout si malých pohybu, kterých si klient třeba ani není vědom, a rozvíjet je, nabízet mu stimulující interakci. Často se využívá metoda zrcadlení, neboli zrcadlení pacientova pohybu. Nejedná se však o pouhé napodobování, imitaci, pohyby jsou dále rozvíjeny hravým a tvořivým způsobem, a pokud se objeví určité pohybové téma, může se po skončení pohybové části i pojmenovat.
Aby se terapeut na klienta naladil, využívá tzv. kinestetickou empatii, která mu umožňuje představit si pocity, které klient při pohybu prožívá. Když se pacient pohybuje, terapeut se snaží napodobovat charakter a kvalitu jeho pohybů. Může se pohybovat spolu s klientem, nebo přihlíží v roli svědka a snaží se cítit v těle obdobné napětí nebo postoj.
Důležitou součástí tanečně pohybové terapie je také využití rytmu a hudby. Vnímání rytmu je jednou z našich nejrannějších zkušeností a ať už si to uvědomujeme či nikoli, je nedílnou součástí každodenní zkušenosti. Uvnitř našeho těla se projevuje rytmy v podobě srdečního tepu, nádechu a výdechu, svůj rytmus má i chůze. První zkušenost rytmu zažíváme už před porodem, kdy embryo vnímá tlukot matčina srdce. Přirozené opakující se cykly můžeme pozorovat i v přírodě. Rytmus je považován za organizační a integrující prvek skupiny a tedy i v taneční pohybové terapii se využívá rytmický pohyb k podpoře skupinové soudržnosti.
Tanečně pohybová terapie probíhá ve skupině nebo individuálně, a tato setkání mají určitou strukturu. Při skupinové práci je nutné napřed „zahřát“ tělo i mysl, rozhýbat jednotlivé části těla. Během této fáze se terapeut ladí na skupinu, pozoruje rozpoložení jednotlivých klientů i celkovou atmosféru ve skupině. Dále je nutné uvolnit napětí, k čemuž často spontánně dochází v podobě zrychlení pohybu, dupání, poskoků, a zvukových projevů (práce s hlasem, hluboký nádech a výdech). Terapeut pak nabízí skupině určité téma, které se ve skupině objevuje, a které se dále rozpracovává v pohybu.V závěrečné fázi se pracuje opět v kruhu, nyní se nabízí prostor pro zklidnění a rekapitulaci setkání. To, že se o zkušenosti v pohybu hovoří, umožňuje klientům lépe si uvědomit, co zažili a jaký to pro ně mělo význam, co si ze setkání mohou odnést.
Tanečně pohybová terapie má široké možnosti uplatnění. V České republice se využívá v oblasti psychiatrie, psychosomatiky a rehabilitace, při práci s drogově závislými, s lidmi s mentálním potižením, s tanečníky, s dětmi i se seniory.
V r. 2002 byla založena Tanter – Česká asociace taneční a pohybové terapie, která sdružuje profesionály a studenty oboru taneční a pohybové terapie, jakožto i další jedince, instituce, školy či organizace, které se o tento obor zajímají a podporují cíle sdružení. Asociace organizuje výcvikové sebezkušenostní programy v taneční a pohybové terapii, a sebezkušenostní semináře.
(autorka článku: Mgr. Klára Čížková)
